LIRIKONFESTOVIH ENAINDVAJSET (14): EWALD MURRER (Michal Wernisch)

Mimésis jako tvůrčí síla: moje cesty do paralelních světů

Když přemýšlím o mimésis, tedy napodobování, je mi bližší Aristotelův pohled, literární tvorbu považuji za tvůrčí sílu. Kdykoli si sednu k prázdné stránce – nebo spíš před čistý monitor – těším se, jaké světy mi pod rukama díky téhle síle vyrostou.

A rostou nejrůznější! Už ve svých šestnácti letech jsem začal psát knihu ZÁPISNÍK PANA PINKEHO, ze kterého na tomto festivalu zazněly ukázky ve slovinském překladu Anjuši Belehar. Zápisník pana Pinkeho je fiktivní deník, jehož děj je zasazen do neurčitého času a krajiny kdesi v Haliči, do fantaskního světa na pomezí reality, snu a magie. Později jsem fikčních světů stvořil ještě spousty – například v trilogii sbírek básnických povídek NOČNÍ ČETBA – ČTENÍ Z OHNĚ – VYPRÁVĚNÍ ZA ZPĚVU PTÁKŮ jsou jich téměř tři stovky. A nedávno jsem dopsal knihu MARAMULIN s podtitulem Básně s oblohou – Gedichte mit Garnitur – Poemata cum pulmentario. Je to soubor delších básní s rozsáhlým poznámkovým aparátem, který se tváří „vědecky“, ale ve skutečnosti je to další básnický nástroj. Díky němu vznikl celý paralelní vesmír, který se připojil k mnoha jiným, které už dříve vyrostly ze spisovatelské mimésis.

Vlastně chápu i Platónovu skepsi, přesto se ale tak často nechávám v tomto světě se všemi jeho chybami a nedokonalostmi svést k cestám do jiných, vymyšlených světů. Nemohu si pomoct, jsem básník. Tyhle výlety jinam jsou pro mě očistou a odpočinkem. Ve sbírce MARAMULIN najdete například heslo, které říká: »Obecní dieselové motory (ODM) nepřetržitě zajišťují pohyb měst (například stoupání kouře z komínů, otevírání dveří, oken a šuplíků, veřejnou dopravu, vyvážení odpadků, zalévání květin, chůzi strážníků a podobně. Údržbu a chod ODM má na starosti CDS – Cech důstojných strojníků (lidově přezdívaných rachoťáci). Příslušníky cechu snadno rozpoznáte podle štítu se zlatou lilií a perleťovou kapkou na pracovní vestě.« Takové všelijaké představy mě těší. Proto mám rád třeba Borgese, Lovecrafta, Kafku nebo Bruna Schulze či Michala Ajvaze.

A mám rád i strukturální nebo kontextuální imitace literárních a autorských forem. Už od velmi mladých let je pro mě například důležitý James Joyce a jeho Odysseus (přestože jsem knihu nikdy nedočetl), ve kterém geniálně imituje strukturu a témata Homérovy Odyssey, ovšem v prostředí Dublinu jeho současnosti. V mé jiné sbírce, která by měla brzy vyjít (bude se jmenovat PAVILON KŮSTEK), je oddíl »HLADINA HORY – verše Adalberta von Schattenburga«. Adalbert von Schattenburg je fiktivní dekadentní básník, kterého jsem si vytvořil a psal jeho verše ve stylu fin de siècle. Bylo to osvěžující psaní: »Ve snu básník ke mně se sklonil, lotr úzkost, zlosyn bázeň, anděl zlomyslnost, kazatel, jenž zabloudil. Verše šeptal mi jako pokušení.«

Literární papouškování chápu jako něco od mimésis a imitace forem odlišného, spíš jako parodii nebo pastiš, kde autor vědomě napodobuje styl nebo dílo někoho jiného, aby si s ním hrál. Já osobně se do napodobování nějakého konkrétního autora pouštím jen málo – lákalo mě třeba vrátit se takhle k pozapomenutému českému symbolistovi Janu Opolskému. Ale obecně, když na takové papouškování narazím u jiných autorů, tak mě to většinou baví. Tedy pokud se nejedná o napodobování bez odstupu a s úmyslem psát jako ten, kdo je napodobován, tedy ho vlastně vykrádat – to už je něco jiného.

Ať už tedy píšeme o motorech pohánějících celá města, o myšlenkách dekadentních básníků, tvoříme papírové věže do jiných světů, nebo se jen s úsměvem díváme, jak někdo šikovně papouškuje klasiky, přeji nám všem, ať nám literární hravost nezevšední a naše čtenáře ať neopustí ochota nahlížet do našich světů.